Z historie zámku

Autorem architektonické koncepce barokní rezidence v Nebílovech byl bezpochyby vídeňský dvorský architekt Johann Lucas von Hildebrandt. Stavbu na místě realizoval jako své první velké dílo plzeňský stavitel a pozdější nejvýznamnější představitel barokního stavění na plzeňsku Jakub Auguston. Nebílovský zámek je úzce spjat se jménem Adama Jindřicha hraběte ze Steinau, polního maršála a vrchního velitele pozemní armády Nejjasnější republiky benátské, a hraběte Vojtěcha Czernina z Chudenic, nejvyššího lovčího Království českého, posledního mužského člena švihovské větve slavného rodu.

Poté, co se po bouřlivých válečných létech rozhodl vítěz nad Turky od Nových Zámků hrabě Adam Jindřich ze Steinau, uchýlit do ústraní, zakoupil na doporučení svého přítele, prezidenta apelačního soudu v Praze hraběte Jana Josefa z Wrtby, v roce 1705 nebílovské panství. Ihned začíná s radikální přestavbou zdejšího staršího panského sídla. Podle řady architektonických a dispozičních znaků a indicií, které daly stavbě výraz městského paláce, byl autorem návrhu novostavby s největší pravděpodobností Johann Lucas von Hildebrandt. Prováděcím stavitelem se stal Jakub Auguston, v době zahájení stavby (1706) už více než pětatřicetiletý architekt a stavitel, který však za sebou neměl žádnou zásadní realizaci. Patrně tato skutečnost a snad i fakt, že se Steinau zdržoval na své vojenské misi v Benátkách vedly k tomu, že se stavba zámku neúměrně táhla a potýkala se s vážnými statickými problémy. Hrabě se nové reprezentační rezidence nedočkal. Umírá v 31. 10. 1712 a panství s rozestavěným zámkem dědí jeho dcera, vzdělaná a uměnímilovná Marie Terezie, provdaná za Františka Václava z Wrtby, pána na nedalekých Křimicích a Nekmíři, mladšího bratra výše zmíněného Jana Josefa, nyní už Nejvyššího purkrabí království Českého. Wrtbové zámek nedostavěli a v r. 1715 jej prodávají Antonii Josefě Czerninové z Chudenic, která Nebílovy připojuje k sousedním Šťáhlavům. Je velmi pravděpodobné, že k dostavbě objektu je povolán již jiný prováděcí stavitel – vzhledem k angažmá Františka Maxmiliána Kaňky ve službách hraběnky se nabízí právě tento vynikající umělec, jehož rukopis nese i přestavba zdejšího farního kostela sv. Jakuba, prováděná zhruba ve stejném čase pro Wrtby. Před rokem 1720 je zámek stavebně dokončen. Unikátní je zejména architektonická dispozice objektu. Dvě podkovovitá křídla zámku jsou situovaná proti sobě na podélné ose nádvoří. Budovy byly původně propojené po stranách nádvoří jednopatrovými objekty, nesoucími ploché terasy s balustrádou. Přední křídlo zámku bylo zařízené pro pobyt rodiny majorátního pána, zadní budova sloužila reprezentaci.

Právě v zadním objektu se nachází reprezentační místnosti - mj. velký taneční sál, stavebně upravovaný v 80. letech 18. století, a kaple sv. Antonína. V předním stavení s průjezdní hodinovou věží existoval původně menší, tříosý sál s barokní nástropní malbou. Na východě přiléhal k areálu hospodářský dvůr, na západě formálně upravená zahrada s ústřední fontánou a třemi pavilony ve výrazně půdorysně profilované ohradní zdi zdobené nikami. Po dokončení však byl zámek z důvodu četných statických poruch obýván jen sporadicky. Antonie Czerninová, její syn František Antonín a snacha Isabella roz. markýza Merode Westerlo využívali sousední starý zámek ve Šťáhlavech a zejména se zdržovali na svých jihočeských a dalších rezidencích. Tehdy nesmírně zadlužení Czerninové prodávají šťáhlavsko nebílovské panství v roce 1739 (takříkajíc do rodiny) oblíbenému, leč zcela nemajetnému příbuznému Heřmanovi Czerninovi. Stojí za poznámku, že obě shora uvedené dámy byly kmotrami při Heřmanově křtu v roce 1706. Stav zámku se však nezlepšil ani za nového majitele. Uběhlo dalších 45 let, než se panství ujímá Heřmanův syn, vzdělaný právník a milovník koní Vojtěch hrabě Czernin z Chudenic, pozdější nejvyšší lovčí Království českého a na zámku je zahájena generální obnova. Během šest let trvající rekonstrukce, je objekt postupně zajištěn staticky i stavebně, a interiéry jsou vymalovány Antonínem Tuvorou. Malby se z větší části dochovaly dodnes a jsou předmětem postupného, náročného restaurování. Od roku 1816, po Černínově smrti není však už zámek v Nebílovech používán jako reprezentační rezidence, ale je novými majiteli, hrabaty z Waldsteina – Vartemberka určen k hospodářskému využívání. Během následujících 100 let se budovy zámku téměř rozpadly. Koncem 19. stol. se zřítila obě spojovací křídla, postupně jsou likvidovány objekty hospodářského dvora. (Velká budova barokní jízdárny byla dokonce zbořena až v r. 1975, kdy již objekt zámku spravovalo Krajské středisko státní památkové péče).

V roce 1919 byl celý areál v rámci pozemkové reformy přeměněn na zbytkový statek a později necitlivě rozparcelován a rozprodán. Od roku 1968 je v majetku státu a je zde prováděna postupná obnova. Nebílovský zámek jakožto představitel vídeňského městského barokního paláce je v českých zemích ojedinělou stavbou. Svou výjimečnou půdorysnou dispozicí upomíná na rakouské zámky v Aschachu, Halbturmu, na vídeňskou rezidenci Belevedere, či salzburský Mirabell – prvořadá díla architekta J. L. von Hildebrandta. Naprosto unikátní a ojedinělé jsou Tuvorovy nástěnné a nástropní malby ve velké jídelně (tanečním sále), zakotvené už ve formách klasicismu, ale pořád ještě rokokově hravé. Malby na ploše cca 400 m2 představují fantaskní subtropickou krajinu se zvířaty, bujnou vegetací a antickými architekturami. Jejich paralelu bychom našli v císařských apartmánech vídeňského Schönbrunu, či v zahradním pavilonu kláštera v Melku, kde Tuvora v 70. letech 18. století rovněž působil.