Taneční sál zaujímal v hierarchii zámeckých prostor v Nebílovech nejvyšší místo. Podle dochovaného inventáře z r. 1816 byl osvětlen pěti benátskými lustry, stál zde velký jídelní stůl se židlemi pro 12 osob, a k zábavě sloužil kulečníkový stůl. Společenský sál, zvaný salle de compagnion sloužil v době Vojtěcha hraběte czernina rovněž jako velká jídelna či hostinský salón, v němž se pořádaly výjimečné oficiální hostiny. Tzv. velké menu se podávalo na stříbře, obvykle pro 12 nebo 24 osob.

Stěny a strop sálu jsou pokryty nástěnnou malbou předního dobového malíře Antonína Tuvory. Malba představuje nejrozsáhlejší známé dílo tohoto umělce. Její charakter i mnohé formální námětové prvky přejal Antonín Tuvora od svého učitele Jana Václava Bergla (1718 – 1789), který působil jako malíř v císařských službách ve Vídni. Také celková kompozice maleb v nebílovském sálu je blízká těm Berglovým ze zámků v Schönbrunnu, Donaudorfu či v klášteře v Melku. Tuvorova malba však vznikla o něco později než Berglovo dílo, už na rozhraní mezi rokokem a klasicismem, kdy umělecký záměr opustil bujnou rokokovou hravost a začal směřovat ke zjednodušení dekoru, barevné střízlivosti, k jemnému a přesnému propracování detailů a větší plošnosti malby.

Ač se Tuvora u mistra Bergla v mnohém inspiroval, dokázal si vypracovat vlastní osobitý styl v celkovém pojetí kompozice i v detailech. Při malbě tanečního sálu zrušil jakoukoli bariéru mezi malovaným exotickým světem na stěnách a samotným divákem. Jeho malby nejsou členěny zatěžujícími architektonickými prvky, naopak, rostliny vyrůstají jakoby přímo z podlahy a míří až do poloviny stropu, kde sklánějí své rozložité koruny nad hlavy návštěvníků. Malované průhledy do otevřené krajiny na stěnách otvírají pohledy ke zříceninám antických chrámů, k místům s pyramidami a k jezerům s vodními ptáky. Nechybí ani krajinné pohledy na idealizovaná islámská města a čínské pevnosti, dokládající trvalou zálibu společnosti v chinoiserii a importech z Orientu. Divoce rostoucí rostliny obepínají zbytky antických ruin a dřevěných altánů, a doplněny o blankytně modrou oblohu vyvolávají v návštěvníkovi pocity klidu a harmonie kdesi na odlehlém místě v idylickém bezčasí.
Pocit klidu a bezstarostnosti na malbě podtrhují skotačící opice, poletující motýli, zpěvní ptáci křižující jasnou oblohu, skupiny vodních ptáků na břehu jezera či majestátní páv odpočívající na zříceném antickém sloupu. Nikde ani stopy po šelmách, hadech či jiných nebezpečných dravcích, kteří by narušili klidnou a pokojnou atmosféru místa.

Taneční sál byl (stejně jako celý areál zámku) užíván od 40. let 19. stol. k hospodářským účelům a interiérová výzdoba pochopitelně značně trpěla. Zámek nebyl udržován ani po stavební stránce a na konci 19. stol. byl již v havarijním stavu. Přes všechny peripetie přežily unikátní Tuvorovy malby (byť velmi poškozené) až do roku 1968, kdy byl objekt zestátněn a bylo rozhodnuto výjimečné dílo zachránit. Restaurátoři pod vedením akad. malířů V. Benedíka a V. Bergra provedli během dvou let kompletní sejmutí nástropních maleb, jejich provizorní zajištění přelepy a zpevnění omítkových vrstev. Částečně byly zajištěny i nejhorší úseky maleb nástěnných. Počítalo se s tím, že po rekonstrukci zcela prohnilé klenby bude 650 transferovaných dílů maleb umístěno zpět. Z důvodu nedostatku finančních prostředků se tato operace protáhla na nekonečných 45 let.

Teprve v roce 2012 mohl tým restaurátorů pod vedením akad.mal. Karine Artouni provést tzv. zpětný transfer zhruba 650 dílů nástropní malby. Všechny díly musely být samozřejmě nejdříve důkladně ošetřeny a zpevněny. Po jejich osazení na klenbu se provádělo tmelení jednotlivých spár mezi díly a také se doplňovaly omítky v místech, kde se malba nezachovala. Některé z chybějících části maleb byly rekonstruovány podle dochovaných fotografií. Na závěr prací byly provedeny scelující barevné retuše. Na konci roku 2013 bylo dokončeno i restaurování poničených maleb na stěnách sálu.

Návštěvník zámku dnes může obdivovat výsledek náročné, několikaleté restaurátorské obnovy, která byla co do rozsahu použitých technologií tzv. zpětného transferu největším dílem na území České republiky. Karine Artouni obdržela za svou práci v rámci udílení cen Patrimonium pro futuro Zvláštní cenu generální ředitelky NPÚ.